A theme of the age, at least in the developed world, is that people crave silence and can find none. The roar of traffic, the ceaseless beep of phones, digital announcements in buses and trains, TV sets blaring even in empty offices, are an endless battery and distraction. The human race is exhausting itself with noise and longs for its opposite—whether in the wilds, on the wide ocean or in some retreat dedicated to stillness and concentration. Alain Corbin, a history professor, writes from his refuge in the Sorbonne, and Erling Kagge, a Norwegian explorer, from his memories of the wastes of Antarctica, where both have tried to escape.
And yet, as Mr Corbin points out in "A History of Silence", there is probably no more noise than there used to be. Before pneumatic tyres, city streets were full of the deafening clang of metal-rimmed wheels and horseshoes on stone. Before voluntary isolation on mobile phones, buses and trains rang with conversation. Newspaper-sellers did not leave their wares in a mute pile, but advertised them at top volume, as did vendors of cherries, violets and fresh mackerel. The theatre and the opera were a chaos of huzzahs and barracking. Even in the countryside, peasants sang as they drudged. They don’t sing now.
What has changed is not so much the level of noise, which previous centuries also complained about, but the level of distraction, which occupies the space that silence might invade. There looms another paradox, because when it does invade—in the depths of a pine forest, in the naked desert, in a suddenly vacated room—it often proves unnerving rather than welcome. Dread creeps in; the ear instinctively fastens on anything, whether fire-hiss or bird call or susurrus of leaves, that will save it from this unknown emptiness. People want silence, but not that much. | Jedním z témat dnešní doby, přinejmenším v rozvinutém světě, je skutečnost, že lidé touží po tichu, ale nemohou ho najít. Dopravní ruch, nepřetržité pípání telefonů, digitalizovaná hlášení v autobusech a vlacích, televizní obrazovky vyřvávající i v opuštěných kancelářích, to vše představuje nekonečný zdroj trápení a rozptýlení. Lidské pokolení vysiluje samo sebe hlukem a prahne po opaku – ať již v podobě divočiny, širého oceánu nebo místa v ústraní, které nabízí klid a možnost soustředění. Alain Corbin, profesor historie, píše ze svého azylu na Sorbonně. Erling Kagge, norský průzkumník, čerpá ze vzpomínek na antarktické pustiny. Oba muži se tam snažili najít únik. A přitom, jak poznamenává pan Corbin ve své knize „Historie ticha“, současný svět pravděpodobně není o nic hlučnější než dříve. Před rozmachem pneumatik se ulicemi měst rozléhal ohlušující rachot kol s kovovými obručemi a podkov dopadajících na dlažbu. Předtím, než jsme se dobrovolně uzavřeli do izolace, ohraničené displejem mobilního telefonu, pulzovaly autobusy a vlaky družným hovorem. Kameloti nenechávali noviny beze slova v komíncích, ale z plných plic je propagovali. Stejně si počínali i prodejci třešní, fialek nebo čerstvých makrel. V divadlech a operních domech vládla změť jásotu a bučení. I na venkově si rolníci při těžké práci zpívali. Dnes si nezpívají. Co se změnilo, to není ani tak úroveň hluku, na který si lidé stěžovali i v minulých stoletích. Změnila se především míra rozptýlení, které zaplňuje prostor, do něhož by se jinak mohlo vetřít ticho. Zde vyplouvá na povrch další paradox, neboť když se ticho vetře – v hlubinách borovicového háje, v otevřené poušti, v pokoji, který náhle máme sami pro sebe – pak často znervózňuje, nikoli uklidňuje. Do mysli se vkrádá panický strach a sluch se instinktivně upíná k jakémukoli podnětu – ať je to praskot ohně, ptačí zpěv nebo šumějící listí – který ho před touto neznámou prázdnotou zachrání. Lidé touží po tichu, ale ne zas tak moc. |